Petr Kubánek - pkub6315@ss1000.ms.mff.cuni.cz

Hydroinformatika - pondělí 12. dubna 1999

Rndr. Stanislav Vaněček, Ing. Jan Špatra - HydroInfrom

"Cr...cr....."
"No jó, vždyť už to mám."
"Cr...."
"Ahoj. No, zrovna jsem vstal."
"Počkej, podívám se."
"Mno, tady leje jako z konve."
"No jo. Co se dá dělat."
"Jasně, za pět minut jsem před domem."

Rychle se převlékl, v předsíni popadl kufřík a vysílačku jednotného záchranného systému, na nohy nazul těžké kanady. Během chvíle vyběhl před dům. Za několik málo okamžiků u něho zastavila hasičská T613 s kompletním ozvučením a osvětlením. Vstoupil do otevřených dveří, a než se stačil na sedadle připasovat, pocítil účinek setrvačnosti.

V autě bude mít tak 20 minut na to, aby se dal trochu dohromady. Včera ještě odcházel z práce s tím, že povodeň se odkládá. Meterologové z Libuše tvrdili, že fronta území středních Čech nakonec opustí a vyprší se cestou k ruským bratrům. Jenže věřte meterologům, a zvláště pak všem jejich numerickým modelům. Sice dávali 30ti procentní pravděpodobnost, že z té fronty nakonec nějaké ty povodně budou, ale tomu po zkušenostech s obdobnými predikcemi, které meterologové čas od času po katastrofálních povodních na Moravě vydávali, nikdo moc nevěřil.

Každopádně věděl, že je na povodeň plně připraven a přesně ví, co se v nejbližších minutách bude dít nebo již děje. Přeci jenom neskutečně nudná cvičení pořádaná pražským magistrátem se na něm podepsala.

Vzpomněl si na to první, trochu více opravdové cvičení. To bylo těsně po povodních na Moravě, v létě 97. Vzpomněl si, jak to vlastně všechno začalo.

To někdy po revoluci, až se v nově vznikající demokracii ustálili poměry, aby se mohla bez jediného výstřelu rozpadnou na dva státy, někoho na magistrátu napadlo, že by se mělo zjistit, jak to bude vypadat v Praze při povodni. Teda ono to napadlo už někoho před revolucí, ale jeho návrh byl pouze projednán s jediným výsledkem - ten nešťastný úředník byl přeřazen do oddělení údržby a správy budov. Povodeň prostě v době poroučení větru dešti nepřipadala v úvahu.

Na magistrátu se chvíli dohadovali, jak vlastně mají následky povodně zjistit. Čekat na skutečnou povodeň by bylo řešení, ale takové trochu divné. Původně se domnívali, že nejlepší bude postupovat tak, jak navrhoval onen nešťastník před revolucí - postavit zmenšenou Prahu na nějakém ostrově, a pak do ní hnát skutečnou vodu z Vltavy a pozorovat, jak se bude pěkně zatápět. Trochu je zarazila předpokládaná cena - okolo 70ti miliónů - ale nikdo o něčem lepším nevěděl. Už se pomalu těšili na rodinné víkendové výlety za zatopenou Prahou a na zadávání různých přestaveb ulic a jezů s cílem zjistit, co by se stalo, kdyby. Jenže pak někdo přišel s nabídkou, které se nejdříve všichni vysmáli. Že prý nějaká parta nadšenců dokáže naprogramovat povodeň. Oháněl se jakýmisi diferenciálními rovnicemi a dánským hydrologickým institutem. Nakonec je přesvědčili alespoň na prezentaci návrhu, a tak se něco dozvěděl o těch podivných diferenciálních rovnicích, jak a proč se řeší, co z toho může být a z názorných prezentacích, ukazujících nádhernou katastrofu kdesi ve střední Indii získal názor, že by to opravdu mohlo fungovat. Ti nadšenci si založili firmičku, nazvali jí HydroInform a zpracovali přesnější zadání.

O několik týdnů později si tedy na prezentaci finálního návrhu prohloubil svoje znalosti diferenciálních rovnic, a také se dověděl něco o HydroInformatice - poměrně mladé, v té době tak 3-4 roky staré disciplíně, která spojuje Hydrodynamiku, což je nauka o pohybu vody, s informatikou, reprezentovanou spíše daty a metodami řešení diferenciálních rovnic. Ale pro primitivní hydroinformatiku - založenou pouze na dlouhodobých pozorování - by se dalo použít heslo "Už staří sumerové...".

Navrhovaná cena byla opravdu pozoruhodná - za kompletní model chtěli pouze pět miliónů. Navíc slibovali, že do roka by měli mít všechno hotové, a že v modelu budou veškeré změny Prahy skoro zadarmo - nebudou se kvůli nim muset přesouvat tuny betonu, jenom se spotřebuje trochu elektřiny. Chvíli se dohadovali, aby nakonec zjistili, že se nemají o čem dohodovat - ten model byl přeci mnohem výhodnější. Námitku, že nikdo neví jestli budou napočítané výsledky správné smetli tím, že u fyzického modelu to také nikdo vzhledem k tomu, že by se projevila molekulární struktura vody, netuší.

Pak se chvíli nic nedělo, po roce nic nebylo a všichni už si připravovali obhajobu na to, proč připravili daňové poplatníky o pět miliónů. Na magistrátu se šířili zaručené zprávy o tom, že to všechno byl podvod, protože model chtějí počítat na obyčejných Intelech. Každý trochu vzdělaný informatik přeci ví, že správně nakonfigurovaná pracovní stanice od Suníků nebo od Silicon Graphics má o mnohem větší hrubou výpočetní sílu než ubohý ciscový Intel.

O to více byli překvapeni, když za půl roku dostali pozvánku na prezentaci výsledků. Dozvěděl se, co všechno se muselo pro model udělat - jak musel HydroInform do digitální podoby převést mapu Prahy v okolí Vltavy od ústí Berounky po jez v Klecanech, a ještě k tomu přidal několik kilometrů Berounky. Jak, vzhledem k tomu, že v posledních několika desítkách let v Praze žádná povodeň nebyla, museli zjistit, co s povodňovou vlnou udělá Vltavská kaskáda. Po přestávce před nimi nakonec začali vytahovat čísla - u povodně z roku 1890, která mimo jiné zbořila tři pilíře Karlova mostu, by Vltavská kaskáda v nejlepším případě snížila kulminaci ze 4400 kubíků za sekundu na 3900. Navíc by kulminaci povodně oddálila o půl dne. K podobnému průtoku by podobně jako v roce 1890 stačilo pouze několik dní vydatných srážek na povodí Vltavy. Prohlásili cosi o tom, že Praha se začíná zatápět už při průtoku 1500 kubíků za sekundu, a že jim to pěkně předvedou.

Úředníkům se tak po nudné teorii a nudných číslech naskytl pohled na něco, čemu rozuměli. Na monitoru před sebou měli mapu Prahy, kde byla různými barvami vyznačena hloubka vody. Nejdříve se nic nedělo, Vltava si poklidně tekla svým korytem. Pak se objevila povodeň - začala přicházet od jihu Prahy, postupně zaplavovala pole v okolí, a když jí tento prostor nestačil, skočila i do ulic. Voda se převalila přes nábřeží, která do té doby vzhledem ke své výšce všichni považovali za poměrně bezpečnou ochranu. Jenže to všechno byl jenom začátek. Z Karlova mostu se vytvořila menší přehrada, ale voda byla i za ním. Postraními uličkami vnikala do Karlína a šinula si to proti proudu směrem ke Staromáku. Tam se nakonec spojila s proudem přicházejícím od Karlových lázní, a vytvořila si tak alternativní koryto tekoucí historickým středem města. Právě v tu dobu docházelo ke kulminaci. Poté začala voda opadávat, ale na Karlíně pořád zůstávaly louže.

"Za jedno z nejzajímavějších zjištěních považuje skutečnost, že Karlín z Vltavy pěkně nateče, ale už nevyteče. To znamená, že všechny tyto kaluže bychom museli odčerpat," rozlehlo se sálem.

Zkoprnělí úředníci se chvíli dívali na tu zkázu. Měli ještě v živé paměti obrázky z povodní na Moravě, a tak si dokázali představit, co by to znamenalo.

Ještě zhlédli sekvenci znázorňující vývoj rychlosti proudu vody, a poté začali probírat jednotlivá zajímavá místa v detailu - okolí Karlova mostu, ono nešťastné nábřeží Na Františku, kde se voda vydala na cestu do Karlína. Na soukromé žádosti jednotlivých úředníků pak ukazovali detaily okolí jejich bytů, a případně z hlediska daňového poplatníka asi o mnoho zajímavější detaily zatopení významných budov. Dozvěděl se také, že jeho krásná chata na Berounce by se nejdříve podílela na stavbě přehrady před Karlovým mostem, a poté by pokračovala spolu s příslušenstvím jeho karlínského bytu do Severní moře. Šokovaný primátor prohlásil, že by se s tím mělo něco dělat, a tak před tím, než jim hydroinformatici začali navrhovat opatření, ke kterým dospěli oni, ohlásil všem přítomným protipovodňové cvičení.

To první cvičení dopadlo poměrně smutně. Tedy ne že by při něm nebyla legrace - takové odstřelování zámků na protipovodňových bariérách byla docela zajímavá činnost, vyžadující účast policejního pyrotechnika. Jenže výsledek byl katastrofální - nejdříve sháněli instruktážní kazetu CO, aby nakonec zjistili že je z poloviny 60tých let a že jim moc nepomůže. Nikdo netušil, co má dělat. Když se postupně dovídali, jaké mosty a ulice jsou neprůjezdné, mohli jenom konstatovat, že v nich právě utopili jeřáb a zpravovat si náladu tím, že některé protipovodňové zábrany by alespoň zůstali povodní nedotčeny. Samotná navigace reálných autojeřábů k zátarasům byla také zajímavá a podnětná - občas se nevešli pod viadukt, a občas hrozilo, že by při pokládání zábran přetrhali nějaké to vedení. Není divu, že celkové škody napáchané povodní by byly zřejmě větší než modelové výsledky. Při představě, že by se z toho všeho mohli podobně jako jejich kolegové na Moravě zodpovídat před soudem je zrovna moc nelákala.

Od té doby primátor čas od času vyhlásil nějaké to protipovodňové cvičení. Nakonec spolu z hydroinfomatiky upravili scénář povodně tak, aby minimalizovali rozsah poškození centra Prahy a maximalizovali počet zachráněných historických klenotů. Útvary zabývající se koordinaci činností při povodni se přestěhovali z ohroženého území do podzemí Žižkovského vysílače, kam právě teď dorazili. Z věže budou mít alespoň docela slušný přehled o tom, jak to v Praze vypadá.

Povodeň dopadla docela dobře. Přestože průtok v Praze překročil 3000 kubíků za sekundu, což by podle starého modelu bohatě stačilo na zaplavení Staromáku, k ničemu takovému nedošlo. Bariéry, které se podařilo včas nainstalovat na nábřeží, udrželi vodu v korytu Vltavy. Z Karlova mostu se zase tak moc velká přehrada nestala, protože se neměla z čeho utvořit - okolí vodních toků bylo vyčistěno. Preventivní stěhování sklepů pražských archivů a muzeí se tak ukázalo jako zbytečná operace - ale teď alespoň na magistrátu vědí, co dokáží odstěhovat. Až na několik vyjímek zůstaly Pražské byty povodní nedotčeny. Akorát jeho chata na Berounce už dávno nestála - ale místo toho, aby odcestovala do Hamburgu, skončila na skládce.